Gabrielina Huť

Nádherná příroda, ideální cesta, historie dýchající na vás na každém kroku a kupodivu téměř žádní lidé. To vše na vás čeká, pokud se rozhodnete vydat na výletní okruh z Kalku, okolo Volárenského rybníka, Telčským údolím přes Gabrielinu Huť a odtud proti proudu Načetínského potoka zpět.

Kalek se svou dominantou, kostelem svatého Václava, je ideální destinací pro start naší procházky. Vyrážíme ze středu obce směrem ke kostelu, který tu stojí od roku 1702. Pravda, ve 20. století měl zdejší svatostánek namále, chátral až běda a nechybělo mnoho, aby zmizel podobně jako mnoho jiných kostelů v Krušných horách. Naštěstí se tak nestalo, kostel byl na přelomu milénia opraven, a tak je dnes jednou z nejznámějších dominant Krušných hor. Na chvíli se zastavíme, pokocháme se tím jedinečným pohledem a už míříme dál.
Kus nad kostel narážíme na místní zámeček, ze kterého je dnes výletní restaurace. Za zámečkem nás čeká lesní spojka, která nás po necelém kilometru přivede na asfaltovou cestu, která je ideální pro pěší procházku i jízdu na kole. Pokračujeme dál, až k Volárenskému rybníku. Teď je zrovna vypuštěný, ale v létě je ta tmavě modře se lesknoucí hladina, obklopená loukami a lesy ideálním místem k odpočinutí a načerpání síly na další cestu.

Stoupáme, stále po asfaltové silnici, na 825 metrů vysoký vrch Strážce, a pak zase padáme dolů, okolo bývalé hájovny Volárna až k turistickému rozcestníku u ústí Telčského údolí. Údolím protéká potok stejného jména, který čarovně meandruje, přijímajíc cestou nejrůznější přítoky horských bystřin. Potok má pro zdejší údolí zásadní význam. Právě kvůli němu tady v letech 1778-1780 vybudoval majitel zdejšího panství Jindřich Rottenhan uprostřed lesa železárnu. Voda totiž byla pro železářský provoz zásadní. Její energie poháněla stroje a zařízení.
Okolo železárny začala vznikat nová ves, kterou Jindřich pojmenoval po své manželce Gabriele (často se chybně uvádí, že to bylo po dceři, která se však narodila až čtyři roky poté). Ves zde stála až do konce druhé světové války, pak byla vysídlena a roku 1955 úředně zrušena. Působí to tu zčásti romanticky a zčásti melancholicky, když se před vámi objevují ruiny a zbytky domů, staré sklepy, nebo mostní pilíře. Projdeme bývalou vesnicí a na jejím konci odbočíme doleva na zelenou turistickou trasu.

Ta nás vede doslova po státní hranici, proti proudu Načetínského potoka, směrem ke Kalku. Cestou narážíme na množství skalních útvarů, slovy slavného filmového hrdiny: Ty jo, tady je to samá skála! Když sklopíme zrak z výšek zpátky na zem, narazíme na množství malin a borůvek. Naše cesta se tak protahuje, nakonec ale do Kalku přece jen dorážíme. Člověk by ani neřekl, že celý okruh měřil 17 kilometrů. Uteklo to jako voda, která nás celou dobu doprovázela.

V Kalku si vychutnáváme poslední pohledy na kostel, okolní louky a loučíme se s přesvědčením, že sem zase brzy vyrazíme. Zdejší okolí je totiž malým turistickým rájem.

• Vytisknout stránku