Zaniklá obec Jelení

Jelení, dnes už zaniklá obec, ukrytá v lesích Krušných hor, má za sebou bohatou historii, která odráží proměny celého regionu.

Osídlení

Obec Jelení, ukrytá v hlubokých lesích Krušných hor, vznikla stejně jako mnohé další okolní osady především díky objevu bohatých ložisek cínové rudy. Zakladatelé obce byli horníci, kteří přišli do této drsné, nehostinné krajiny s vidinou zisku z těžby. Hornictví tak od počátku určovalo charakter života zdejších obyvatel a stalo se pevnou součástí jejich identity.

Cínová ruda se zpočátku získávala především rýžováním z naplavenin v údolích. Tento způsob byl možný díky geologickým procesům, které probíhaly již v období po poslední době ledové. Voda, vzniklá táním ledovců, strhávala horniny a usazovala těžší částice cínové rudy v korytech potoků a řek. Takto vzniklá sekundární naleziště byla pro první horníky snadno dostupná. Když však byla povrchová ložiska vyčerpána, museli horníci pronikat hlouběji do hor a začít s klasickou důlní těžbou.

První osady se objevovaly podél vodních toků, které byly nezbytné pro rýžování i pro zásobování tavíren vodou. Nejdek se stal významným centrem již kolem roku 1300, kdy zde podle pramenů začala hlubinná těžba cínu. V údolí Rolavy a jejích přítoků se rýžovalo prokazatelně už ve 14. století, a není pochyb, že právě tehdy se začala formovat i osada Jelení. Podle kronikáře Mathesia zde byla těžba ve velkém rozkvětu kolem roku 1400 a lze tedy předpokládat, že samotná obec vznikla v polovině 14. století.

Krajina kolem Jelení byla tvrdá a nehostinná. Její geologický ráz určovaly vrstvy křemene, žuly a živce, místy obohacené o turmalín. Pod povrchem však ležela bohatá ložiska cínovce, jejichž těžba byla motorem osídlení. Horníci zde stavěli své první chalupy na mýtinách vykácených v hustých lesích, a přestože se museli potýkat s drsným klimatem, vlky i nedostatkem orné půdy, neodradilo je to. Přilákala je vidina zisku z těžby a lepšího života pro své rodiny.

Osídlení Krušných hor v tomto období probíhalo především díky německým kolonistům, kteří přinášeli zkušenosti s hornickou činností z Bavorska, Saska či Durynska. Český král Přemysl Otakar II. podporoval zakládání horních měst a poskytoval těžařům privilegia. Díky tomu zde vznikla silná německá hornická komunita, jejíž kulturní a jazykový vliv byl patrný po staletí.

Kořeny hornictví

Hornictví se stalo každodenním chlebem obyvatel Jelení. Už v době vlády hrabat Šliků v 15. a 16. století těžba v okolí Nejdku a Jelení zažívala vrchol. Dolovalo se nejen rýžováním, ale především z hlubinných šachet. Současně však těžba ničila zdejší pralesy, neboť spotřeba dřeva na výdřevu štol i jako palivo do tavíren byla obrovská. Lesy postupně ustupovaly a měnila se tvář krajiny.

Po třicetileté válce nastal úpadek. Horníci prchali před hrůzami válek, mnohé štoly byly vytěženy nebo zatopeny. Přesto se těžba nikdy zcela nezastavila a opakovaně se obnovovala, i když s menší intenzitou. V 18. století se v Jelení těžily cínové rudy na Kronesbergu a Hirschkopfu. V těchto lokalitách vznikly významné šachty, jako například důl Hannawald nebo štola sv. Jiří. Roku 1789 se těžba na čas opět rozběhla a ruda se tavila v Nejdku.

19. století přineslo další vlnu snahy obnovit zdejší hornictví. Karl Häusler z Teplic otevřel roku 1906 znovu důl na Kronesbergu a jeho záznamy svědčí o velké důlní činnosti. Byly hloubeny nové šachty a zpracovávány mocné rudní žíly. Výnosnost však už nikdy nedosáhla dřívějších hodnot a konkurence levnějšího cínu ze zahraničí, zejména z Indie, těžbu postupně znevýhodnila. Vysoké náklady, boj s vodou ve štolách a stále chudší ložiska způsobily, že hornictví v Jelení postupně upadalo.

Kolem poloviny 19. století už horníci čelili krizi. Cena cínu klesala, zatímco výrobní náklady rostly. Domácí cín nebyl tak čistý a kvalitní jako dovážený, a proto ztrácel odbyt. Ve zprávách z té doby se objevují stížnosti na bídu a hlad, mnohé doly byly uzavírány a lidé hledali obživu v Sasku, kde byly mzdy vyšší. Část obyvatel se začala živit prací v lese, paličkováním krajek, soustružením perleti či drobnými řemesly.

Na přelomu 19. a 20. století se hornictví v Jelení proměnilo z kdysi hlavního zdroje obživy na spíše doplňkovou činnost. Staré šachty zůstávaly svědectvím dávné slávy a stopy po rýžovištích a haldách dodnes připomínají, že právě těžba cínu dala vznik celé obci. Hornictví však přesto zanechalo v krajině i v kultuře Jelení nesmazatelnou stopu.

Paličkování v Jelení a Krušných horách

Paličkování krajek má v Krušných horách mimořádně dlouhou a významnou tradici. Do tohoto regionu jej roku 1561 přinesla Barbara Uttmanová z Annabergu. Právě ona povýšila původně jednoduché způsoby výroby na vyspělejší techniku a zasloužila se o rozšíření krajkářského umění po celém pohraničí. Brzy se z něj stala významná součást života místních rodin.

Zpočátku šlo o doplňkový výdělek žen, zatímco muži pracovali v dolech. Situace se ale změnila během třicetileté války, kdy hornictví upadlo. Tehdy se paličkování stalo hlavním zdrojem obživy celých rodin a dokonce i muži museli přizpůsobit své ruce jemné práci s nití a paličkami. Paličkování se stalo oporou hospodářství celého regionu.

V 18. století se rozvíjela zejména výroba černých hedvábných krajek, které se staly místní specialitou a získaly renomé i za hranicemi. Krajkářky pracovaly podle vzorů, které dodávali obchodníci, a tyto krajky nacházely odbyt nejen v českých zemích, ale i v zahraničí. Přesto byla obživa nejistá. V době drahoty nebo neúrody klesaly výdělky na minimum a mnohé rodiny se ocitaly na hranici bídy. Pomoc přineslo až rozšíření pěstování brambor, které zmírnilo nejhorší hladová léta.

Začátkem 19. století vznikaly krajkářské školy například v Kraslicích, Jáchymově či Abertamech. Dívky byly posílány do Vídně, kde se učily podle bruselských vzorů, a po návratu měly vyučovat další generace. Tyto školy však často narážely na pomalé a nepružné úřední postupy a jejich rozvoj byl omezen. Přesto se snažily přinášet nové techniky a vzory, aby se krušnohorské krajkářství udrželo na evropské úrovni.

Pravá krize nastala kolem roku 1830, kdy ruční výrobu začala vytlačovat levná strojová produkce. Krušnohorské krajkářky zůstávaly u starých vzorů a nemohly konkurovat modernímu vkusu v Belgii či Francii. Výdělky prudce klesaly a mnoho rodin se propadalo do chudoby. Přesto Centrální komise pro podporu řemesel založila v 60. letech 19. století vzorové výrobní dílny v Nejdku, Přebuzi či Božím Daru, kde ženy pod vedením belgických mistrů získávaly nové dovednosti.

Významným centrem se stal podnik Anton Gottschald a spol. v Jelení, později přesunutý do Nejdku. Zaměstnával tisíce paličkářek z celého Krušnohoří a vyvážel krajky po celé Evropě i do Ameriky. Na počátku 20. století měl podnik více než 8 000 pracovníků a patřil k nejvýznamnějším svého druhu v celé monarchii.

První světová válka přinesla útlum, ale po ní se podařilo obnovit export zejména do Ameriky a Anglie. Výdělky byly opět vyšší, avšak brzy se objevila silná konkurence z Číny. Přesto paličkování zůstalo symbolem krušnohorské píle a umu.

Výběr nejdramatičtějších událostí v Jelení v průběhu staletí

První světová válka a její působení na Jelení

Vypuknutí války 28. července 1914 přineslo do Jelení šok. Již druhý den odvedli povolávací rozkazy všechny muže do 37 let a záložníky až do 39 let. Protože muži odcházeli na frontu, museli se práce chopit i ti, kdo dříve k tvrdé robotě nepřicházeli. Ženy se staly hlavními živitelkami rodin. Staraly se o pole, domácnost a děti, mnohé z nich odcházely na letní práce do vnitrozemí - na žně, česání chmele nebo do cukrovarů. I starší muži přes šedesátku se hlásili k vojenským pracovním jednotkám, aby mohli vydělat alespoň trochu peněz.

Za práci při zákopech nebo při stavbě silnic dostávali mizivou mzdu, většina výdělku však byla posílána jejich rodinám. Díky tomu některé domácnosti měly paradoxně více peněz než před válkou. Jenže peníze nebylo za co utratit - potraviny chyběly nebo byly nedostupně drahé.

Brzy po začátku války prudce stouply ceny. Kilogram másla stál 4 koruny, hovězí 2,20, brambory byly dražší než maso. Od roku 1915 byl zaveden lístkový systém. Nejprve na chléb, později i na mouku, cukr, tuky a brambory. Na osobu připadalo jen 140 gramů chleba denně. Chléb byl přimícháván z kukuřičné a bramborové mouky s otrubami, byl tuhý a hořký, ale lidé byli rádi, že vůbec nějaký mají.

Brambory často chyběly a na osobu se vydávalo sotva pár kilogramů týdně. Místní zásobovací komise se zoufale snažila zajistit vagóny brambor a fazolí, často se však museli lidé spoléhat na tzv. "křečkování" - tajné shánění a výměny potravin od rolníků nebo ze Saska. Častým platidlem byly krajky, které se směňovaly za mouku, sůl nebo maso.

Nedostatek základních potravin doprovázel i nedostatek oblečení a obuvi. Boty stály 60-100 korun, což byla pro většinu rodin nedosažitelná cena. Děti chodily do školy v dřevácích nebo s dřevěnými podrážkami. V domech se svítilo petrolejkami jen výjimečně - petrolej nebyl, a když už se objevil, stál několikanásobek původní ceny.

Lidé vařili z toho, co se podařilo sehnat: z tuřínu, krmné řepy nebo z fazolové mouky. Některé rodiny mlely i usušené bramborové slupky, aby z nich připravily směs připomínající chléb. Často však následovaly nemoci, zvracení a úplná vyčerpanost.

Špatná výživa a chladné domy přivodily řadu nemocí. Objevily se otoky nohou, onemocnění ledvin i tyfus z hladu. V roce 1918 přišla epidemie chřipky, která zasáhla téměř každý dům. I když nebyla v Jelení tolik smrtelná, oslabení lidé ji snášeli velmi těžce.

Na černém trhu a při pašování se objevovaly tabákové výrobky, káva nebo petrolej. Lidé často cestovali do Saska, aby tam vyměnili, co měli - krajky, oblečení či kuřácké potřeby - za chleba nebo brambory. Přísná kontrola hranic to komplikovala, ale úplně zastavit nedokázala.

Na podzim 1918, když monarchie padla a byla vyhlášena Československá republika, se do Jelení vraceli vojáci z fronty. Mnozí už nikdy nepřišli - padli v boji, nebo zemřeli na následky válečných útrap. Ti, kteří se vrátili, našli domov poznamenaný chudobou, nedostatkem a vysokou nezaměstnaností.

Válečné vývařovny skončily, podpora rodin byla zrušena a lidé stáli na prahu nové nejistoty. Přestože válka skončila, hlad a bída trvaly dál.

Meziválečné období v Jelení( 1919 - 1937)

Po roce 1920 se život v Jelení nesl ve znamení politických otřesů, hospodářských těžkostí i zásadních proměn každodenního života. V dubnu téhož roku přišlo do vsi dvě stě vojáků, včetně dělostřelců s horskými kanóny a kulometčíků, aby zabránili přechodu hranic komunistickému vůdci Hölzovi ze saského Falkensteinu. Přesto se mu podařilo hranici u Rolavy překročit, prchnout do Nejdku a až později byl zatčen v Mariánských Lázních. Po jeho dopadení byla vojenská jednotka z Jelení odvolána. V témže roce se konalo sčítání lidu, které ukázalo, že v obci žilo 889 obyvatel ve 140 domech. Bylo patrné, že po první světové válce došlo k poklesu počtu obyvatel oproti předešlým desetiletím.

V následujících letech Jelení tvrdě zasáhly hospodářské potíže. Propad hodnoty německé marky, na níž byli místní velmi závislí kvůli práci a obchodu v Sasku, znamenal, že lidé si často nemohli dovolit základní životní potřeby. V roce 1922 klesl kurz marky vůči koruně natolik, že platy přestávaly mít hodnotu a pracovníci z okolí Johanngeorgenstadtu či Steinbachu si museli nosit domů místo peněz spíše zboží, které si tam za mzdu pořídili. V roce 1923 došlo k hyperinflaci: v červenci stála koruna pět tisíc marek, na podzim už miliardy. Místní dělníci proto opustili pracovní místa v Německu, protože domů nepřinesli téměř nic. Obec tak čelila návratu řady rodin, které se živily prací za hranicemi. Těžká byla i zima 1922/23, kdy sníh dosahoval dvou až čtyř metrů a způsobil značné škody v lesích i mezi zvěří.

Ve druhé polovině 20. let došlo i na moderní novinky: v roce 1926 byl v Jelení poprvé slyšen rozhlasový přenos a první radiopřijímač si pořídil lesák Josef Málek. Kostel prošel opravou střechy i omítek a místní spotřební družstvo přestavělo bývalou továrnu na výšivky na bytový dům. Roku 1928 byla založena Společnost pro odběr elektřiny v Jelení a začala dlouho očekávaná elektrifikace, která proměnila životní podmínky v obci.

Koncem 20. let se Jelení potýkalo s epidemií spály, velkými vedry, špatnou úrodou sena a postupným odchodem mladých lidí za lepší prací do Saska. Současně ale probíhaly investice do modernizace — například stavba elektrického vedení a transformátorové stanice, financovaná prostřednictvím směnek a půjček. Hospodářská krize se začala naplno projevovat na počátku 30. let. V té době už však nezaměstnanost prudce rostla a obec byla nucena využívat státní vyživovací akce. Potravinové a mléčné lístky, uhlí a další pomoc byly rozdávány stovkám rodin, aby se zabránilo hladovění.

Hospodářská krize v dalších letech dopadala stále tíživěji. V obci přibývalo chudých a práce bylo málo. Mnozí se živili paličkováním krajek, přestože výdělek klesl na minimum, a kolem roku 1934 se objevilo domácí šití látkových rukavic, které poskytlo určité zlepšení. V létě 1934 udeřila vlna veder, která přinesla slabou úrodu a nutila sedláky prodávat dobytek za nízké ceny. Navíc se rozšířila epidemie záškrtu, která si vyžádala životy několika dětí a přinesla uzavření školy i zákaz shromáždění. Přesto se díky očkování v roce 1936 podařilo nemoc zastavit.

Navzdory bídě a nedostatku se Jelení snažilo držet krok s dobou. V roce 1936 byla otevřena česká menšinová škola a obec slavnostně navštívil kardinál Karel Kašpar. Cizinecký ruch z Německa však kvůli devizovým opatřením prakticky ustal a hospodářské těžkosti přetrvávaly. Přesto se lidé snažili žít co nejplnější život, ať už díky spolkovým aktivitám, školním oslavám či novým pracovním možnostem, které se alespoň částečně objevovaly v domácích dílnách.

Povodeň v Jelení v roce 1931

Byl pátek 6. července 1931, když se nad Buchwaldem začal stahovat temný, hrozivý mrak. Nebe se v mžiku změnilo v těžký závoj, z něhož bez přestání šlehaly blesky. A pak přišlo to, čeho se horalé vždy obávali — průtrž mračen, jakou pamětníci nepamatovali. Déšť padal v provazcích, voda se valila z lesů a potoky se v několika minutách proměnily v rozběsněné veletoky. Černý potok i Slatinný potok vystoupily z břehů a zalily louky, cesty i domy. Most u transformátorové stanice zmizel pod třiceticentimetrovou vrstvou vody, přes Wolfertův most se nedalo přejít, neboť proudy tekly až po zábradlí.

Z vesnice se ozval zvon varujícího alarmu, lidé vybíhali na cestu, volali děti, hnali dobytek do vyšších míst. V části Wasserstadt se voda valila ulicemi, zatápěla příbytky, strhávala kmeny stromů i hospodářské přístřešky. Kameny a balvany, které strhl proud, se s děsivým rachotem převalovaly korytem a narážely do zdí domů. V jednom z nich voda proudila jedním oknem dovnitř a druhým zase ven — jako by si dům zvolila za cestu.

Na Kronesbergu byla okresní silnice celá pod vodou. Silnice do vesnice se roztrhla na dvou místech, s půlmetrovými puklinami, a proud odnesl i provizorní most u Zwieselu. Dělníci vracející se z Hamrů byli na mostě u Rohmského potoka zaskočeni jednometrovou vlnou. Jen o vlásek se zachránili, když odhodili kola a utekli do svahu Hirschkopfu.

Když druhého dne voda ustoupila, ukázala pravou tvář zkázy. Louky byly zasypány pískem a štěrkem, seno odplaveno, mnoho polí zničeno. Některé domy byly těžce poškozené, jiným voda vzala celé přístavky i se zásobami na zimu. Celá část obce Wasserstadt stála jako zázrakem — promočená, ale ještě na nohách. Nikdo nezahynul, ale ve tvářích lidí zůstala hrůza z té chvíle, kdy jejich domov pohltila mocná a hlučná masa vody. Povodeň zanechala v Jelení nejen škody na majetku, ale i hlubokou stopu v duších obyvatel, kteří už nikdy nezapomněli na tu bouři, kdy se Černý potok proměnil v rozběsněný živel.

Škody byly ohromné: obec vyčíslila vlastní ztráty na 88 000 Kč. Lesní správa přišla o více než 80 000 Kč na polomech a sesuvech. Hospodářům byly zničeny louky i s letošní úrodou sena, celkové ztráty přesahovaly 40 000 Kč. Největší ránu utrpěla rodina Zehrmannova z č. 9 — kromě zemědělských škod ve výši 1 170 Kč přišli i o dům v hodnotě 47 500 Kč, který se stal neobyvatelným. Ačkoliv stát poskytl jen malé odškodnění, lidé se semkli a začali obnovovat, co voda vzala.

Zdroj: Pamětní kniha obce Hirschenstand, sepsaná učitelem Josefem Hergethem, Editace textu: Petr Mikšíček, Fotografie: Archiv Ulricha Möckela a Petra Mikšíčka 

Další aktuality